V Arcu je krásně, i když prší

Jak se stromy zbarví do okrových odstínu, lezecká sezóna se chýlí ke konci. A tak jsme využili posledních chvil k završení sezóny a na přelomu listopadu si vybrali naši oblíbenou Mekku evropského lezení – Italskou oblast Arco.

Silnice se zužuje a kroutí čím dál víc a to signalizuje, že se blížíme. Po dlouhé cestě se před námi v jeden moment rozevírá dechberoucí scenérie. Z několikasetmetrové výšky se domy vesnice pod námi jeví jako rozsypané smetí, po obou stranách se linou zalesněné Alpské kopce a v dálce před námi se v mlze halí jezero Lago di Garda. Přijíždíme do oblasti, ve které strávíme příští týden.

Serpentinami stoupáme 1000 metrů nad Arco, do hor. Posledních několik kilometrů nás vede lesní cesta, a když zastavíme u domu na samotě, v němž budeme spát, je jasné, že lán čisté přírody v okolí budeme obývat jen my, zvěř a hmyz.

První den od příjezdu se probouzíme do deštivého rána. Říct, že je venku ošklivo by bylo krátkozraké, ale lezecká podmínka je přesto mizerná. Nelze si odpustit obhlídku skal, a tak vyrážíme do legendární oblasti Massone. Protože však déšť neustává, rozhodneme se strávit den v teple a suchu domova.

Dvorek, který působí spíše jako nádvoří, disponuje i osobní vyhlídkou – terasou s výhledem do horských dálav, a tak jsme stále v kontaktu s okolním prostředím. První den oživujeme teorii – vázání uzlů i slaňování, které, jak zjišťujeme, lze provádět na střešním trámu.

Návštěva skal prvního dne zafungovala jako teaser, a tak již dalšího dne, i přes občasný déšť, vyrážíme lézt. A lezeme o sto šest. Někdo dokončuje staré projekty, jiný otevírá nové. Lezeme do konce sil a poté co padne tma, někteří vybalují čelovky a neotřesitelně pokračují. A jak se v průběhu týdne trhají mraky, my střídáme oblasti a vyvěšeni ve skále dobýváme nejrůznější vyhlídky.

Pocity každého jednoho z nás nelze popsat souhrnně, ale mnohdy jsou velmi intenzivní. Ať už je to radost či překvapení z vylezené cesty, nebo zklamání z chyby, které člověka tlačí do dalšího pokusu. A mnohdy to právě v onom dalším pokusu vyjde.Za ten týden jsme se navzájem poznali s ostatními členy naší mnohotvárné skupiny a myslím, že není marné tvrdit, že každý poznal o něco lépe i sám sebe. V horách se totiž člověk neobejde bez schopnosti kooperace. Mnohdy se dostává do vypjatých situací a díky naší věkové diverzitě se každý od druhého měl šanci něčemu přiučit. Společnou silou jsme překonali kilometry skalních cest.

Nakonci týdne odjíždíme unavení a spokojení. Jen posedávat venku a hledět do krajiny by sice byla hezká afterparty, leč jak praví oblíbená floskule: všechno krásné jednou končí. Vybočení z městských cyklů nastavuje po návratu novou perspektivu toho, jak věci uchopit a chápat. Není přehnané říct, že týden v horách může být i duchovní pouť. Asi vdechování čerstvého vzduchu, skvělé jídlo, silové vypětí a harmonická příroda mají za následek barvité vidění všeho okolo.